Pieta - Karel Kryl

V rohu náměstí,kousek od nádraží,

pod černým baldachýnem komínem vytvořeným,

němá bolestí stála nad drenáží

madona s mrtvým synem umučeným.

Stála zmatená nenadálým hlukem,

na ruce déšť jí padal jak slzy velekněze,

trochu zděšená podnapilým plukem,

co vůbec nevypadal na vítěze.

Měli monstrance cestou nakradené

a snímky pro rodiny, jež léta neviděli,

místní sebrance,válkou nakažené,

tu trochu zeleniny záviděli.

Holky z ulice trochu pomuchlali

a pak jim zaplatili držadlem bajonetu,

sklady munice pečlivě zavírali,

a pak se posadili pod Pietu.

Jednu neděli polní zabalili,

poslední pohlednici příbuzným odeslali,

potom odjeli,aniž zaplatili,

na cestě železnicí usínali.

Nikdo neplakal,nikdo nelitoval,

nikoho nebolelo, že jeli bez loučení,

někdo přitakal,jiný poděkoval,

nikomu nescházelo poroučení.