Lžička - Jaroslav Hutka

Mnoho jsem se napřemýšlel, co mám milé k svátku dát,

dnes v noci jsem na to přišel a jsem k tomu velmi rád.

Dar starý jak lidstvo samo, jím zajisté bude řečeno,

že jak onen napořád Tvých rtů se chci dotýkat,

že se to však stydím říci, dávám Ti lžíci.

Další přednost toho dárku mimo citu vyznání,

na pověšení má dírku a doplní vzdělání.

Každý člověk v každé době do úst lžičku strká sobě

a člověka právě lžíce odděluje vod opice,

nelze snad darovat více, než je lžíce.

Dárek ceny nevídané, přitom lze říct laciný,

i když není chutě žádné, roznáší chutě všechny.

Lžíce božskou vlastnost má, každým ústům sousto dá,

moje milá, buď jak lžíce, neb teď ke dveřím blížím se,

hlad mi duši rozvrací, nesu ti lžíci.

Milá ale pospíšila, vzala lžičku, zabalila,

ještě k tomu papír dala, na který mi napsala:

„Nepotřebuju tvůj dárek, kupuju si teď kočárek,

byl jsi dobrý v myšlení, v činech tě předběhli jiní,

už se to nestydím říci, vracím ti lžíci.“

A tak lžíci v kapse nosím, sem a tam to světem brousím

a náramně se rozhlížím, pravou holku vyhlížím.

Dívku prostou jako lžíce, ze které lásky najím se,

ji to ale nezmění, nebude ke snědení,

víc už nemusím říci, jí dám svou lžíci.