Příboj - Marien

Příboj smutnou píseň zpívá,

že se můj milý zpátky domů nevrátí.

Každý den mi smutno bývá,

každý večer, čekám, když se vlny pozlatí.

Stýskání jak oceán,

smutek můj rozlévá, do všech světových stran,

slábnoucímu slunci,

šeptám, že to nevzdám naději mám,

jako maják do tmy svítí v srdci mém,

věřím, že si na mně myslí v kraji vzdáleném.

Prosím vítr všemohoucí,

ať se nadechne, mým směrem, plachty napíná.

Skály lodím trupy rvoucí,

ať jsou milosrdné k té na níž je láska má.

Jak vznáší se loď na vlnách,

tak i já se zmítám, ve svých představách.

Snad se mořské proudy změní,

a Tvou tvář mi vrátí ze zapomnění,

co trápení mě čeká, kolik dní,

vždyť má láska pevná je jak lano, kotevní.

Co když marná jsou ta přání,

a můj milý dávno spí v temných hlubinách.

Už se nedotkne mých dlaní,

nikdy nespatří jak šťastně přejdu přes můj práh.

V ten den co měl být svatební,

v šatech nad útesy, vyjdu jak se rozední.

Křik racků v téže chvíli,

ztichne až ten, smutný, záávoj bílý,

spolu se mnou, zmizí v moři, zpěněném,

netěší-í mě nic už na tom světě nešťastném.

Netěší mě nic už, na tom světě nešťastném.