Tři Čuníci - Pondělníci

V řadě za sebou tři čuníci jdou,

ťapají si v blátě cestou necestou.

Kufry nemají, cestu neznají,

vyšli prostě do světa a vesele si zpívají.

Všechno a všechny nesnáším, lidi jsou zmrdi.

Ptáci řvou, slunko pálí, kytky smrdí.

Nemám rád lidi, co blejou duhu, sluníčka, jednorožce.

Z optimismu mi svrbí chlupy na předkožce.

Nemám rád holky, když je oslovíte,

tak začnou na vás ječet, ať si ho nehoníte.

Prej úsměv všechno vyřeší ale mám mastek na pleši.

Můj jedinej um je srát na trávník sousedům.

Nemám rád děti, když malá holka brečí,

válím se po zemi smíchy v křečích.

Nemám rád svý rodiče co mi nedali na fet,

nevím co sem jim proved, že mě přivedli na svět.

Štěstí je skutečný asi jak soudkyně Barbara,

ale když chceš mrd, chlorofom je skoro zadara.

Láska mě zachraňuje před marností bytí,

má čtyřicet procent a je k pití.

Tři čuníci jdou, pustou krajinou

ťápají se v hovnech cestou za cestou

flaškama bimbají, důvod nezají

proč všechno za píču stojí, a tak jenom zpívají.

Můj život je jen seriál kolovýho opojení,

dávno smysl nemá, protože nehledám, kde nic není,

příběh skončil na začátku a v hlavních rolích v českém znění

hraje vagína tvý mámy – mý jediný potěšení.

Slunce stejně večer zajde, radost přejde, z mysli sejde.

Do lahváče od staráče se mi můj penis nevejde,

proto radši nedělám nic, sedím doma a sem pořád panic.