Souhvězdí Žab - Pavel Dobeš

Při jednom ze svých vesmírných letů,

jelikož po nocích cestuji rád,

za zády nechal jsem naši planetu

a přistál v souhvězdí Žab.

Čekal jsem hojnost a úrodné roky,

přátelský vzduch a vodu z křišťálu,

malebnou krajinu s horskými oky,

jejichž odlesky se tříští o skálu

Lítal jsem nad krajinou až do mraků,

honil se s motýli mezi květy,

zpíval jsem písně hvězdných tuláků,

objevoval vzdálené světy.

Stopadesát let jsem prožil v jejich světě

za jediný moment svého snu,

stopadesát roku byl jsem žábou na planetě

s odříznutou cestou ke kosmu.

A strašná gravitace mne ku prameni táhla,

na němž kdo sedí, už nemůže se hnout,

na koho kdy ta rozkošnice sáhla,

nemůže už nikdy nebem plout.

Nepozná úlety až do mraků,

večírky s motýli mezi květy,

nerozumí písním tuláků,

neupřímně zní jeho věty.

A jenom budík mi zvoněním naději dává,

že rozum zas nalezne svůj klid,

jsem přece člověk, copak jsem žába,

vždyť já se přece mohu probudit

a zpívat všem, kteří jste tu

a kdo z vás po nocích cestuje rád,

až poletíte vstříc novému světu,

pozor na souhvězdí Žab.

Lítejte nad krajinou až do mraků,

hoňte se s motýli mezi květy,

zpívejte písně hvězdných tuláků,

objevujte vzdálené světy.

Souhvězdí Žab se pozná velmi lehce,

tamní obyvatelé jsou zelení,

zelené mozky v zelené lebce

a od huby jim šlehají plameny.