Slečna Závist - Aleš Brichta

Ta dívka u oltáře, co pohled tvůj teď váže

skrýt závist zkouší za vlastním bohatstvím.

Má krásu, moc i slávu, přesto vidíš, že se trápí,

když tvář zakrývá jí závoj tkanej z černejch pavučin.

Proč přišla takhle zrána a co si žádá u pána,

že svíčku drží v dlaních, tiše obchod nabízí.

Bože vyslyš moje přání, jak neřekneš svý ano mi,

tak ďáblu ruku podám, když mi pomoc přislíbí.

No jen řekni, dám ti to co chceš, já věřím, ty to dokážeš,

slib krví potvrdím, jen dej ať nikdo nemá víc.

Mě pálí, když je kdokoli s víc štěstím se vším cokoli,

co zrovna nemám já, ať radši sama nemám nic.

Teď otáčí se s nevolí, jak ďáblu podpis zabolí,

už do rysů jí kreslí vrásky z duše šedivý.

Pak konečně k nám promluví, skřek havraní tu zakrouží

a mezi námi hledá, svoji oběť vybírá.

Když ne mě radši nikomu a slova nejsou k ničemu,

to slečna závist vstoupila zas do někoho z nás.