Ročník 47 - Wabi Daněk

Nás bylo sedm romantiků netušících,že se všechno mění,

a stačilo pár okamžiků,patnáct let,to vlastně tolik není.

Však sotva v pátek odhoukaj, to pomyšlení každýho z nás svádí,

svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.

Léta krásy nepřidaj a nevyléčí naše ztuhlý klouby,

jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí.

Zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy

a slova městem neředěná snášejí sedo vyrezlý trávy.

Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,

a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou.

Text není žádnej Kainar, dávno víme všichni, že je vlastně hloupá,

tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.

A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,

každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík,kterej ještě zbyl mu.

Ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,

čas od času se podívá a řekne: „Je to dobrý, ještě hoří.“

Ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka nezmagoří,

čas od času se podívá a řekne: „Je to dobrý, ještě hoří.“