Rakety - Jaromír Nohavica

Hodláš-li, lásko, přijít za mnou až zítra, třeba bude už pozdě,

jsem jen hromádka kostí a shluk bílkovin,

a naježené rakety mi míří rovnou do slabin

a také na mou hlavu.

A tak přijď už radši dnes, ať spolu dočkáme se jitra,

a o sebe se se mnou rozděl,

než přiletí nějaký mimozemšťan od novin a začne spočítávat oběti

a kapky krve jako plody jeřabin a podá o tom zprávu.

Byl jsem vhozen do života bez toho, že by se mě ptali,

a bez toho, že by se mě někdo zeptal, budu zase vyhozen,

a tak prosím jenom o jedinou malou úsluhu,

netvrďte mi do očí, že jednáte z mé vůle,

že tohleto všechno je i moje přání.

Svět je brouk hovnivál, který svou kuličku válí jako v hypnóze

a pěkně dokolečka dokola a pěkně po kruhu,

až se mu hlava zatočí, tak vyhrabe si v zemi důlek,

že tam přežije to bombardování.

Hodláš-li, lásko, přijít za mnou už zítra, může být už pozdě,

nikdo nás neposlouchá, poslouchejme sebe,

jak se naše srdce hlásí, ještě chvíli, ještě moment,

ještě vteřinu, ach, tady na zemi.

A tak přijď už radši dnes, ať spolu dočkáme se jitra a o sebe se se mnou rozděl,

cítím, že nebudu mít strach, když budu ležet vedle tebe,

a tak najdou nás za milión roků asi návštěvníci z vesmíru

a přikryjí nás kamením.