Poslední Moravan - Karel Kryl

Osmého listopadu šestnáct set dvacet u letohrádku Hvězda na

Bílé hoře zůstal z vojsk Království českého poslední praporec -

moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního

muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.

Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou,

a zvony odletěly za větrem do Říma.

Obzor se rdí, můj táto, hanbou šarlatovou,

už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.

Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,

jen oči pod přilbicí snad ještě doufají.

A mlhy zlé se valí do děr od hrabošů

i do ran na orlici, kterou už poutají.

Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,

mít duši nestydatou a mozek bez ceny.

Být králem lstí a snadno vzít si bez pokory

na svatbu se Zubatou železné prsteny.

Není to med, zas píti číši vrchovatou

a věřit na proroky v chorálu polnice,

sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou

na erbu pro otroky - pro naše dědice.

Bude kamenná,

bude kamenná.