O malém rytíři - Traband-2

Jednou takhle v neděli, slunce pěkně hřálo. Bylo kolem poledne, když tu se to stalo.

Panáček uhodí pěstičkou do stolu,

dosti bylo pohodlí a plnejch kastrólů!

Ještě dneska stůj co stůj musím na cestu se dát,

tak zavolejte sloužící a dejte koně osedlat!

Ale milostpane! spráskne ruce starý čeledín.

Ale pán už sedí v sedle a volá s nadšením:

Má povinnost mi velí pomáhat potřebným,

ochraňovat chudé, slabé, léčit rány nemocným.

Marně za ním volá stará hospodyně:

Vraťte se pane, lidi sou svině!

Ale sotva dojel kousek za městskou bránu,

z lesa na něj vyskočila banda trhanů.

Všichni ti chudí, slabí, potřební - no chátra špinavá,

vrhli se na něj a bili ho hlava nehlava.

Než se stačil vzpamatovat, bylo málem po něm,

ukradli mu co kde měl a sežrali mu koně.

Vzhůru srdce! zvolá rytíř, nekončí má pouť,

svou čest a slávu dobudu, jen z cesty neuhnout!

Hle, můj meč! (a zvedl ze země kus drátu),

a zde můj štít a přílbice! (plechovka od špenátu).

Pak osedlal si pavouka, sed na něj, řekl Hyjé!

Jedem Fvysvobodit princeznu z letargie.

A šíleně smutná princezna sotva ho viděla,

vyprskla smíchy a plácla se do čela.

Začala se chechtat až jí z očí tekly slzy,

to je neskutečný, volala, jak jsou dneska lidi drzý!

O mou ruku se chce ucházet tahle figůra,

hej, zbrojnoši, ukažte mu rychle cestu ze dvora!

Tak jede malý rytíř svojí cestou dál,

hlavu hrdě vzhůru - on svou bitvu neprohrál.

I když král ho nechal vypráskat a drak mu sežral boty,

a děvka z ulice mu plivla na kalhoty.

Ve světě kde jsou lidi na lidi jak vlci,

zůstává rytířem - ve svém srdci.