Nejkrásnější déšť - Petr Rezek

Všem záhy líp se dýchá, všechno kolem oči prostře si a září,

rázem poznají se poctivci i lháři,

kdo se naparuje, tomu zmokne pýcha.

Už máš mokré vlásky, jedna kapka z čela po nose ti stéká,

mokrá blůzička ti siluetu svléká,

řekni, skrásněla jsi z deště nebo z lásky?

Ten déšť byl tak náhlý, že jsem sotva stačil pomyslet si pouze,

že tě políbím, a že to bude dlouze,

když jsme odhodlaně k sobě dlaně vztáhli.

Vstříc touze. Mám tě ráda, tos mi prvně řekla, já byl jako v ráji

a v tom začlo pršet, všechno bylo v háji,

to si přece člověk jenom jednou střádá.

Když má jí, když má chvíli, když se padající hvězda změní v ústa

akdyž se ti řekne: probuď se a zůstaň.

V tom si přijde déšť a ještě k tomu sílí.

A vzrůstá. Sen se hroutí. Teď se začneš asi po deštníku shánět,

nemáš zapotřebí průduškový zánět,

proto utečeš mi pryč a to mě rmoutí.

Být Máchou, aspoň básně psal bych o tom, jak mi smutkem srdce vzdouváš

a v tom vidím tě jak střevíčky si zouváš,

bosá v kalužích mi říkáš: prší krásně.

Proč couváš? Prší krásně, lesy mají řasy z mlhavého dýmu,

a my zítra asi budeme mít rýmu

a ty místo vlasů promočené třásně.

A-há, prší krásně, my se pod pláštěnkou nebudeme skrývat,

v tomhle nejkrásnějším dešti chci tě líbat,

každá kapka je jak jedno slůvko básně, náš déšť.