Na hotelu v Olomouci - Petr Hapka

V půlce ledna, ve tmě tmoucí na hotelu v Olomouci.

Kdo jste pane? Šátrám dlaní, řekla bych, že Mastroianni.

Ten je ale mrtvej přece, leží v zemi a ne v dece,

pod níž slyším srdce tlouci na hotelu v Olomouci.

Má dlaň je jak pytlák v lese, tlukot srdce zrychluje se.

Nejste starší ročník, ba ne, rty však máte rozpukané.

Moře smutku je holt slané, chyťte se mne, chyťte, pane!

Jsem to stéblo pro tonoucí na hotelu v Olomouci

Chytil jste mě smyčkou hada, ale kdo jsem? Zkuste hádat.

No, to sotva uhodnete, budu totiž vším, čím chcete.

Krásnou, blbou, útlou, tučnou, oněmělou či tak hlučnou,

až si zacpou uši brouci na hotelu v Olomouci!

Ztěžka dýchám, byls jak zvíře a teď spíš, jsi se vším smířen.

Do ruky si boty beru, než ti zmizím v ranním šeru.

Políbím tě – to se může, líbám přece svého muže.

Však víš – změna neublíží příští pátek v Kroměříži

Na plicích mám černou špínu, marně doufám na angínu.

Diagnóza je však jiná, zastihla mě rakovina.

Ještě jednou si potáhnu, pak si do svědomí sáhnu.

Proč jsem tohle všechno dělal, proč jsem tátu neposlouchal.

Za rakví se průvod plouží, dnes už panychidu slouží.

Na náhrobku bude psáno: Zde kouřiti zakázáno.

Život mě jak vajgla típnul, zas jeden blbec na to chcípnul

a dvě děvky u piety kouří směle cigarety.