Na hotelu v Olomouci - Petr Hapka

V půlce ledna, ve tmě tmoucí na hotelu v Olomouci.

Kdo jste pane? Šátrám dlaní, řekla bych, že Mastroianni.

Ten je ale mrtvej přece, leží v zemi a ne v dece,

pod níž slyším srdce tlouci na hotelu v Olomouci.

Má dlaň je jak pytlák v lese, tlukot srdce zrychluje se.

Nejste starší ročník, ba ne, rty však máte rozpukané.

Moře smutku je holt slané, chyťte se mne, chyťte, pane!

Jsem to stéblo pro tonoucí na hotelu v Olomouci

Chytil jste mě smyčkou hada, ale kdo jsem? Zkuste hádat.

No, to sotva uhodnete, budu totiž vším, čím chcete.

Krásnou, blbou, útlou, tučnou, oněmělou či tak hlučnou,

až si zacpou uši brouci na hotelu v Olomouci!

Ztěžka dýchám, byls jak zvíře a teď spíš, jsi se vším smířen.

Do ruky si boty beru, než ti zmizím v ranním šeru.

Políbím tě – to se může, líbám přece svého muže.

Však víš – změna neublíží příští pátek v Kroměříži