Muzeum - Jaromír Nohavica

Ve Slezském muzeu v oddělení třetihor je bílý krokodýl

a medvěd a liška a kamenní trilobiti,

Chodí se tam jen tak, co noha nohu mine, abys viděl, jak ten život plyne,

jaké je to všechno pomíjivé živobytí.

Pak vyjdeš do parku a celou noc se touláš noční Opavou a opájíš se

představou, jaké to bude v ráji.

Budeš-li poslouchat a nebudeš-li odmlouvat, složíš-li svoje maturity,

vychováš pár dětí a vyděláš dost peněz,

můžeš se za odměnu svézt na velkém kolotoči, dostaneš krásnou knihu

s věnováním, zaručeně.

A ty bys chtěl plout na hřbetě krokodýla po řece Nil a volat: „Tutanchámon,

vivat, vivat!“ po egyptském kraji.

Pionýrský šátek uvážeš si kolem krku, ve Valtické poručíš si

čtyři deci rumu a utopence k tomu,

na politém stole na ubruse píšeš svou rýmovanou Odysseu,

nežli přijde někdo, abys šel už domů.

Ale není žádné doma, jako není žádné venku, není žádné venku, to jsou

jenom slova, která obrátit se dle libosti dají.

Možná si k tobě někdo přisedne a možná to bude zrovna muž,

který osobně znal Egypťana Sinuheta,

dřevěnou nohou bude vyťukávat do podlahy rytmus metronomu,

který tady klepe od počátku světa.

Nebyli jsme, nebudem a nebyli jsme, nebudem a co budem, až nebudem,

jen navezená mrva v boží stáji.

Žena doma pláče a děti doma pláčí, pes potřebuje venčit

a stát potřebuje daň z přidané hodnoty,

a ty si koupíš krejčovský metr a pak nůžkama odstříháváš

pondělí, úterý, středy, čtvrtky, pátky, soboty.

V neděli zajdeš do Slezského muzea podívat se na vitrínu,

kterou tam pro tebe už mají.