Jó, třešně zrály - Waldemar Matuška

Jó, třešně zrály, zrovna třešně zrály,

sladký třešně zrály a teplej vítr vál.

A já k horám v dáli, k modrejm horám v dáli,

sluncem, který pálí, tou dobou stádo hnal.

Tam, jak je ta skála, ta velká bílá skála,

tak tam vám holka stála a bourák opodál.

Moc se na mne smála, z dálky už se smála,

i zblízka se pak smála a já se taky smál.

Řekla, že už dlouho mě má ráda, dlouho mě má ráda,

dlouho mě má ráda, abych prej si ji vzal.

Ať nechám ty svý stáda, že léta pilně střádá,

jen abych ji měl rád a žil s ní jako král.

„Pokud je mi známo“, já řek' jenom: „dámo,

milá hezká dámo, zač bych potom stál.“

„Ty můj typ nejsi, já mám svoji Gracie,

svojí malou Gracie, a tý jsem srdce dal.“

Jó, u tý skály dál třešně zrály,

k modrejm horám v dáli, teplej vítr vál.

A já od tý skály, od tý bílý skály

sluncem, který pálí, jsem hnal svý stádo dál.