Důchodce - Karel Kryl

Kalhoty roztřepené na vnitřní straně,

zápěstí roztřesené a seschlé dlaně,

kterými žmoulá kůrku chleba

sebranou z pultu v závodce,

tak tedy říkejme mu třeba důchodce.

Rukávy u zimníku odřením lesklé,

čekává u rychlíků na zbytky ve skle,

stydlivě sbírá nedopalky

ležící v místech pro chodce

a pak je střádá do obálky, důchodce.

V neděli vysedává na lavičce v sadech

a starou špacírkou si podepírá ustaranou hlavu,

sluníčko vyhledává, naříká si na dech

a vůbec nikdo už mu neupírá právo na únavu.

Na krku staré káro a úzkost v hlase,

když žebrá o cigáro, zlomí se v pase,

namísto díků sklopí zraky

a není třeba žalobce,

když vidím tyhle lidský vraky,

třesu se strachem před přízraky,

že jednou ze mne bude taky důchodce...