Pieta - Karel Kryl

V rohu náměstí, kousek od nádraží,

pod černým baldachýnem komínem vytvořeným,

němá bolestí stála nad drenáží

Madona s mrtvým synem umučeným.

Stála zmatená nenadálým hlukem,

na ruce déšť jí padal jak slzy velekněze,

trochu zděšená podnapilým plukem,

co vůbec nevypadal na vítěze.

Měli monstrance cestou nakradené

a snímky pro rodiny, jež léta neviděli,

místní sebrance, válkou nakažené,

tu trochu zeleniny záviděli.

Holky z ulice trochu pomuchlali

a pak jim zaplatili držadlem bajonetu,

sklady munice pečlivě zavírali,

a pak se posadili pod Pietu.

Nikdo neplakal, nikdo nelitoval,

nikoho nebolelo, že odjeli bez loučení,

někdo přitakal, jiný poděkoval,

nikomu nescházelo poroučení.