Slečna Závist - Arakain

Ta dívka u oltáře, co pohled tvůj teď váže,

skrýt závist zkouší za vlastním bohatstvím.

Má krásu, moc i slávu, přesto vidíš, že se trápí,

když tvář zakrývá jí závoj tkanej z černejch pavučin.

Proč přišla takhle zrána, a co si žádá u pána,

že svíčku drží v dlaních, tiše obchod nabízí.

Bože, vyslyš moje přání, jak neřekneš svý ano mi,

tak ďáblu ruku podám, když mi pomoc přislíbí.

No jen řekni, dám ti to, co chceš, já věřím, ty to dokážeš,

slib krví potvrdím, jen dej, ať nikdo nemá víc.

Mě pálí, když je kdokoli s víc štěstím, se vším, cokoli,

co zrovna nemám já, ať radši sama nemám nic.

Teď otáčí se s nevolí, jak ďáblu podpis zabolí,

už do rysů jí kreslí vrásky, z duše šedivý.

Pak konečně k nám promluví, skřek havraní tu zakrouží,

a mezi námi hledá, svoji oběť vybírá.

Když ne mě, radši nikomu, a slova nejsou k ničemu,

to slečna závist vstoupila zas do někoho z nás.