Nina - Tomáš Klus

Dnes v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno,

já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout,

jak při každém slově přivíráš víčka,

prosím, vyslyš moji zpověď, už jsme starý na psaníčka.

Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu,

já vím, že nejsi rád, a že je ti to k vzteku,

chci ti všechno říct a pak se někam schovat,

třeba pochopíš, jak je těžké nemilovat.

Zase zrychlil se mi dech, jak maratónským běžcům,

co je to za příběh, bez lásky, bez milenců,

nemáš slov, patrně všechna patří jiným,

prosím, proměň je s nimi, ve sny, v gesta i činy.

A já tu zůstanu, ztracené malířské plátno,

třeba se vrátíš a já zas nechám se napnout,

prosím, maluj mě, tvoř, k obrazu svému,

nech mě shořet, už nikdy o nás nemluv.

Až splynu se vzduchem, nechám rozplakat nebe,

budu vším tím, co lidi k propasti svede,

budu Krysařovou flétnou a ozvěna v tvé duši,

pak ptáci tiše vzlétnou, by nedali tušit.

Že se nebe nakloní a zapře se světem,

tvé černé svědomí poprvé promluví k obětem,

nerovných bojů tvé sebestředné války,

srdečních nepokojů, cos pozoroval z dálky.