Mám doma kočku - Pokáč

Jednou mi drahá říká, miláčku, já chci kočku,

já na to, že chci spíš psa a jeli jsme pro kočku.

V útulku v Měcholupech maj dobrej výběr, zdá se,

kočky jsou zcela zdarma, jen očkování za patnáct set.

Po dlouhým vybírání, diskuzích a dvou hádkách

jedno z koťátek jemně sevře můj prst ve svých drápkách.

Tak volba byla jasná, má drahá slzy suší,

co si však vezem domů to ani jeden z nás netuší.

Prvních pár dnů soužití, vše vypadá nevinně,

koťátko v náručí spí a pak zkadí půlku kuchyně.

Prostě nic, co nečekáš, když útulek zaručí,

že kočička se po pár týdnech na záchůdek naučí.

Jenže pár měsíců je pryč, záchod zeje prázdnotou,

bytem čpí příšernej smrad, za kočkou lítám s lopatou.

Když jí zkusím pomoct sám na záchod ji přemístit,

zvládne mi dlaně rozdrásat a ještě potřísnit.

Za noc nejmíň pětkrát jí okno otevřít jdu,

pak v práci šéf se zeptá, proč vždy tak ospalý přijdu.

Že občas hrdě nám tmou donese zakouslou myš,

poznáš až ráno, když se s torzem myši v ústech vzbouzíš.

Tak jsme si dobrovolně pořídili katastrofu,

stálo nás to patnáct stovek a jednu zbrusu novou sofu.

Kouše, škrábe, drásá, no prostě je to krása,

tváří se tak roztomile, zvlášť když se mi rejpe v žíle.

Ráda dlouze sedá v okně anebo ve dveřích,

Bůh ví, proč nejradši v zimě, když venku padá sníh.

Když pak v bytě máme mínus dvacet, tak nás zahřívá,

aspoň pocit, že v tu chvíli naši krev neprolívá.

Mňau...