Malá dáma - Kabát

Utrhla trávu a začla hrát,

ta malá dáma z předměstí, co umí lidem z dlaní číst.

Tam kočky zrána mívaj hlad,

po noci plný neřestí je pohladí a dá jim jíst.

Po tmě se toulá a ve dne spí, a její oči vědí víc než mý͟,

došly mi slova, já stál tam jen, s touhle jedinou bych zemř͟el.

Tam za tratí svý doupě má,

mince po kašnách posbírá a pak je skládá na kolej.

Staví si chrám, plechovej most,

už po něm kráčí první host, tak ať ho nohy nebolej.

Prošla si peklem a kouzla zná, přejetý mince počítá͟,

a kdo ji spatří, je zatracen, s touhle jedinou bych zemř͟el.

Budu si pamatovat na tu chvíli, když hrála znělo to jak Paganini,

a já už věděl, že jsem ztracenej, zeptal se za kolik s pocitem viny.