Fotky - Wabi Daněk

Včera uklízel jsem ve skříni a když jsem chumáč prachu ze dna zvedal,

já znenadání našel jsem, ten sešit, co jsem kdysi marně hledal,

měl desky z kůže králičí a místy se už moli do něj dali,

však slabou vůni jehličí, tu ani moli z něj už nedostali.

Tak, sedl jsem si do křesla a prolistoval sešit jedním dechem,

co stránka - kousek víkendu vystřiženej aparátem s měchem,

pár fotek party drsňáků, co nevědí a zatím jenom tuší

a pod krempama širáků jim odhodlaně odstávají uši.

Jak listoval jsem stránkama a v duch zase šlapal suchou trávu,

nějakej bacil toulavej si na svý poutí našel moji hlavu,

tak dal jsem sešit do kapsy a starou tornu na záda si hodil

a vydal jsem se přes lesy, tam, kam jsem kdysi s touhle partou chodil.

Pak jsem se toulal z místa na místo a přirovnával je k těm starým fotkám

a cestu střídal za cestou a čekal, že je na jedný zas potkám,

zase to nekonečné bloumání a stovky otázek a odpovědí

a slunce skloní hlavu do strání a stráně budou mít zas barvu mědi.

Já coural mezi skalami a tušil, že co hledám, už tu není,

Tom občas píše z Panamy a Danny, ten se dneska znovu žení,

i ostatní už sebral čas a jako voda obrousil jim hrany

a z velikánských balvanů na drobný písek semlel všechny plány.

Pak vařil jsem si snídani a ze sešitu přikládal jsem listy,

skončilo mý hledání, zejtra do něj vlepím zase čistý,

teď šlapu dolů k nádraží a lidi kolem slepí jsou a hluší,

neslyší mí zpívání a nevidí, že odstávaj mi uši.