Tanečnice - Druhá tráva a Robert Křesťan

Převrhlá židle jako symbol času

v nočním baru a pak holé nic,

jen v rohu si flitry vyčesává z vlasů

poslední z tanečnic.

Jsem poslední host s poslední sklenkou v dlani

i ten klobouk mám dnes naposled,

dám si ho do týla a koukám na ni,

jak šminkou obelhává svět.

Bere si tašku, moje balerína,

v ní jen klíč a láhev od piva,

porovná židle a pak pozhasíná

a potichu se usmívá.

Otvírám dveře, brzkým rozedněním

se pak rozmařile nechám vést,

toho, kdo zvítězí nad pokušením

čeká nebe plné jitřních hvězd.

Severní vítr metá svoje kouzla

na mém vlnolamu v Tortuze

a do mého nitra právě tiše vklouzla

jedna polonahá iluze.

Kdesi v mé duši tančí tanečnice,

možná odvážněji než bych chtěl,

odráží od břehů má plachetnice

a říkejte mi Izmael.