Sbohem lásko - Waldemar Matuška(capo 4)

Ať bylo mně i jí tak šestnáct let,

zeleným údolím jsem si ji ved.

Byla krásná, to vím, a já měl strach, jak říct,

když na řasách slzu má velkou jako hrách.

A tak šel čas, a já se toulám dál,

v kolika údolích jsem takhle stál,

hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč, bůhví,

co jsem to zač, že přináším všem jenom pláč.

F Dm Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid, co ho

 tahá z místa na místo, co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojený jako většina

ostatních, aby se usadil, aby dělal jenom to, co se má, a říkal, co se od něj čeká,

já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu, opravdu, fakt.