Ročník 47 - Wabi Daněk

Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,

a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,

však sotva pátek odhoukaj',

to pomyšlení každýho z nás svádí D

svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.

Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby,

jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,

zas jdeme známým údolím,

tak jako v čase naší zašlý slávy D,

a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.

Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,

a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,

text není žádnej Kainar,

dávno víme, že je vlastně hloupá D,

tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.

A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,

každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,

Ten uhlík, to je jistota,

že všední dny člověka neumoří D,

čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří

Ten uhlík, to je jistota,

že všední dny člověka neumoří D,

čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří ...