Proužek - Jan Nedvěd

Ten mír, když za kopcem svítá,

když vystřídá se s nocí den,

a proužek dýmu z dřeva slunce vítá,

z kytky motýl vylít ven.

Vlasy sváže do uzlu a kouká,

pak vodu dlaní rozčeří,

stud jí sluší tak jako všem holkám,

co na svou krásu nevěří.

Z odpadlýho kousku starý kůry

srdce jsem jí udělal

a večer, když už začly lítat můry,

tajně jí ho do spacáku dal.