Něco o lásce - Pavel Dobeš

Za ledovou horou a černými lesy je stříbrná řeka a za ní kdesi

stojí domek bez adresy a bez dechu

Bydlí v něm, nechci říkat víla, ale co na tom, kdyby byla,

před lidmi se trošku skryla a víme o ní hlavně z doslechu.

Že lidi rozumné blbnout nutí a není na ní nejmenší spolehnutí,

co jí zrovna napadne, to udělá.

Z puberťáků chlapy a z chlapů puberťáky,

o ženskejch nemluvím, tam to platí taky

a urážlivá je a hořkosladkokyselá.

Genetičtí inženýři lámou její kód,

po Praze se o nich šíří, že jezdí tramvají,

strkají hlavy pod vodovod

a pak i oni nakonec podléhají.

A holubicím dál rostou křídla dravců,

družstevním rolníkům touha mořeplavců

a lásce, té potvoře, sebevědomí.

Že jednou bude vládnout světem, tedy i nám, po nás našim dětem,

které na tom budou stejně špatně jako my.

Když chlap zmagoří láskou, utíká za ní, platí i s úroky a nepočítá s daní

u ženských je to přímo námět na horor.

papuče letí pod pohovku, nákupní tašky padaj na vozovku,

ať si tramvaj zvoní, ať se zblázní semafor.

Až vám tapotvora zastoupí cestu, sedněte na zadek a seďte jak

z trestu, jen ať si táhne jak to dělají vandráci.

Láska se totiž, i když je prevít, nikomu dvakrát nemůže zjevit,

láska se totiž, i když je prevít, nevrací.

A nesmí vám to nikdy přijít líto, kupte si auto a cucejte

chito, odreagujte se psychicky.

Protože jestli byste na ni měli myslet,

to radši v staňte a jděte za ní i hned,

utíkejte, než vám zmizí navždycky.

Převrhněte stůl, opusťte dům, fíkusy rozdejte sousedům,

nechte vanu vanou, ať si přeteče.

Na světe není větší víra, pro žádnou z nich se tolik neumírá,

ani v žádné jiné zemi na světě.