Přítel - Jaromír Nohavica

Možná, že hloupý, ale krásný byl náš svět,

zdál se nám opojný jak dvacka cigaret

a všechna tajná přání plnila se na počkání

anebo rovnou hned.

Jestlipak vzpomínáš si ještě na tu noc,

jich bylo pět a tys mi přišel na pomoc,

jó, tehdy nebýt tebe, tak z mých dvanácti žeber

nezůstalo příliš moc.

Dneska už nevím, jestli přiběh by jsi zas,

jak tě tak slyším, máš už trochu vyšší hlas,

a vlasy, vlasy kratší, jó bývali jsme mladší,

no a co, vem to ďas.

Jestlipak vzpomínáš si ještě na ten rok,

každá naše píseň měla nejmíň třicet slok,

a my dva jako jeden ze starých reprobeden

přes moře jak přes potok.

Tvůj děda říkal, ono se to uklidní,

měl pravdu, přišla potom spousta malých dní

a byla velká voda, vzala nám, co jí kdo dal

a tobě i to poslední.

Jestlipak vzpomínáš si na to, jakýs byl,

jenom mi netvrď, že tě život naučil,

člověk to není páčka, kterou si kdo chce mačká

to už jsem dávno pochopil.

A taky vím, že srdce rukou nechytím,

jak jsem se změnil já, tak změnil ses i ty,

a přesto líto je mi, že už nám nad písněmi

společné slunko nesvítí.