Love Story - Jarda Svoboda

V poloprázdným sále v šestý řadě číslo pět, já sledoval jak na plátně se začal odvíjet

příběh značně sladkej jak nastražená past, v hlavních rolích ona, on a čas

Lázeňský město na konci sezóny, opuštěný hotely a ticho za okny,

jen posledních pár hostů po kolonádách z kavárenských stolků vítr smetá prach

Tam sedá mladý důstojník s písařem s holičem a vedou řeči o počasí řeči o ničem,

tu nudu a ten mrtvý klid však náhle roztříští, když jistá mladá dáma do městečka přijíždí

Před zahradní restaurací drožka zacinká, ona vystoupí podle tváře řekl bych cizinka

a důstojník se zvedá jde k ní a ptá se jí: "Smím Vám pomoci se zavazadly?" "Ano, děkuji."

Pak mlčky jdou až tam co stojí hotel Orient, ona objedná si apartmá s vyhlídkou ven

"Z daleka?" ptá se recepční a ona řekne snad a únava a vyčerpání je z její tváře znát

Důstojník jindy výřečný tu stojí bez řeči jak zvláštní pocit tajemství i pocit bezpečí

pak ona plaše poví "Už budu muset jít, snad se ještě uvidíme budete-li chtít."

Nazítří on před hotelem chodí tam a sem, nervózní tu čeká na svou schůzku s osudem

až konečně když klekání na věžích odbil zvon

"Ach čekáte dlouho?" špitne ona "Celý život." řekne on

Čas se náhle zpomalil snad vůbec neběží, když oba v tichém hovoru jdou směrem k nábřeží,

jen stíny lodí kotvících a světla mlhavá a první sníh co sotva padne na zem roztává

V jejím pokoji je cítit sladká vůně parfému a slova náhle zbytečná už nejsou k ničemu

o tom co se smí a o tom co už nesmíme, o zoufalství o důvěře vině nevině

K ránu složí dlaně ústa těla po boji, ona zašeptá mu milý odpočívej v pokoji

ještě chvíli a pak ty i já zas budem každý sám, v poledne první lodí odplouvám

Kolikrát jsem zrovna jak ten chlap na břehu stál a mával někomu kdo právě z mýho života odplouval

kolikrát jsem slyšel už budu muset jít, kolikrát jsem musel kus sebe odhodit

Ale tentokrát se s nikým dělit nebudu, my dva patříme k sobě navzdor osudu

vždyť život připomíná jen krátkou procházku, tak málo času na štěstí tak málo na lásku

Vím že když projdu jistou ulicí v jistém městě v jistý čas, tak daleko tak blízko najdu ji tam zas

a bude pryč co kdysi bylo co se stalo mezitím, čekáte dlouho řekne ona celý život odpovím

A všechny dveře jedny po druhých jsem potom zotvíral,

prázdný salón prázdná kuchyň prázdná chodba prázdný sál

i otevřel jsem poslední a do ložnice vnik, byla tam a s ní ten důstojník

V rozsvíceným sále bia illusion, jsem zbyl jen já a nevím jsem to já anebo on

v životě už tolikrát ten omyl se mi stal, že on ji potkal dřív než já a já ji nepotkal