Hráz - Brontosauři

Stál tam na stráni dům

v něm židle a stůl pár kůží a krb,

co dřevo z něj voní.

S jarem, když máj rozdá barvy svý,

tu sosna krásná

nad chajdou se skloní.

A říčka, když stříbrným hávem

se přikryje s ránem svý ahoj jí dáš

a pak je tu den.

Zazní údolím kytara tvá,

ta píseň ráno uvítá

svět s ním, svět s ním.

Touláš se po lese, touláš

a jenom tak bloumáš

a koruny stromů tě uvítaj' rosou.

Víš, že času je dost, to znáš,

a možná potkáš někde dívku bosou.

Po slůvkách, který se říkaj',

po dnech něžných stisků

vás uvítá chajda a pak je tu den.

Zazní údolím kytara tvá,

ta píseň ráno uvítá

svět s ním, svět s ním.

Však náhle volání táhlé

ti přeruší snění

a oznámí všem: je poslední den.

Voda zaplaví údolí, sosnu,

chajdu, pohled zabolí.

Ta hráz je potřebná všem,

však zabíjí den, co nosil tě

v náručí romantickém.

zazní údolím bolest tvá,

ta bolest ráno uvítá

svět s ním, svět s ním.