Dátamtůja - Xavier Baumaxa

Chtěl jsem se utéct z města do klidu

našel jsem vísku, tam jenom pár lidu,

říkám, semhle já se nejspíš odstěhůja

S prvním sousedem jsem si notoval,

však z druhého se kokot vyklubal,

chce mi zakrýt výhled tím, že dá tam tůja

Dátamtůja, dátamtůja, dátamtůja, dátamtůůů-ůůů-ja

Vesnice jsou plné dementů,

obzvlášť tady u nás v Sudetech,

ty xenofobní kryptofašokomoušové na sebe žalůja

Kolik písku, kolik cementu,

se ještě oddrolí na oprýskaných zdech

v tom údolí dutých hlav, kde já bydlím, jenom každej lamentůja

Lamentůja, lamentůja, lamentůja, lamentůůů-ůůů-ja

Zase mě drbou, já si jich nevšímám,

já nehnu brvou, doma se zašívám

a to je ještě více iritůja

Tak řekni mi to ty sráči do očí,

stojím mu před autem, on z něj vyskočí,

můj pohled nevydrží, kouká úkosem a všechno dementůja

Dementůja, dementůja, dementůja, dementůůů-ůůů-ja

Dementůja, dementůja, dementůja, dementůůů-ůůů-ja