Nevadí - Wabi Daněk

Napůl jako hrou a napolovic vážně, čerstvou maturitou zmužnělý,

chtěl jsi dobýt svět, a svět se tvářil vlažně na tvý bubnování nesmělý.

Hlavu plnou věd a nadějí svý mámy, zkoušky přijímací, potom pád,

znalosti jsi měl, cos neměl, byli známí, takže litujeme, za rok, snad.

A tehdy poprvé jsi řekl: „Nevadí, zase bu͟de líp.“

Pomalu šel rok, a zase stejná škola, čekáš předvolání každej den,

předvolání máš, a na něm: „Vlast tě volá,“ takže za dva roky s úsměvem.

Dva roky vzal čert, a za nějakej týden stojíš na radnici s holkou svou,

bylo to s ní fajn, tys věřil, že to vyjde, kde tvý nebetyčný plány jsou?

A tehdy podruhé jsi řekl: „Nevadí, zase bu͟de líp.

Neměli jste byt a vlastně ani prachy, prej, že ve dvou se to táhne líp,

jenže už jste tři, a máma s dvěma bráchy, starej dvoupokoják - špatnej vtip.

Tak jste žili rok v tý supertěsný kleci, vzteky vysušený jako troud,

potom jeden den si žena vzala věci, další připomínky řešil soud.

A tehdy potřetí jsi řekl: „Nevadí, zase bu͟de líp.

Už jsi dlouho sám a věci, co se stanou, se tě nedotýkaj, byl jsi bit,

všechno už jsi vzdal a postavil se stranou, vzal sis dovolenou, chceš mít klid.

Osamělý dům u rychlíkové trati, oči za záclonou zapranou,

vlaky jedou dál a málokdy se vrátí, život nemá brzdu záchrannou.

Tak řekni, sakra, to svý „nevadí, zase bu͟de líp.“